den čtrnáctý

Den 14. (pátek 1.srpna)

Celé dopoledne se Anežka věnuje kreslení. V Močidleci ještě chvilku pobudeme. Pavlínka vaří oběd, počasí vypadá celkem dobře. Jdu se ven nostalgicky projít na pole mezi ječmenné klasy a nasbírat nějaké oblázky na kamínkové kreslení. Najdu i pár jaspisů. Vyprahlou krajinu stolových hor a červených polí náhle zastře jemný déšť. Farou už voní pečené kuře. Najíme se a sbalíme se na cestu. Kolem půl třetí se nasoukáme do auta, kde je pořád méně a méně místa. To asi tím že vezeme několik…asi tak 30kilo kamení navíc. Cesta jako by vůbec neubíhala. Holky spí a Anežka se tu a tam probudí a asi už chce být doma, říká, co všechno nechce z okýnka vidět. Provoz je plynulý a mírný. Čím jsme blíže jihu, tím se zlepšuje počasí. Dokonce se i otepluje. Klasická cesta přes Rožmitál je volná a jede se dobře. Vypravíme si s Pavlínkou, co jsme všechno za těch 14dní zažili, uvažujeme a rekapitulujeme co bychom udělali třeba příště jinak. Přemýšlíme, co to dalo dětem. Splnil tenhle výlet vlastně naše očekávání?

Co nás čeká doma? Co všechno budeme muset udělat až dorazíme. Nejednou si uvědomujeme zas takovou tu tíži a návrat do jistého stereotypu. Dovolená končí.

Svítí slunce, je teplo. Je právě 18 hodin a 17minut a jsme doma! Na počítadle kilometrů v autě je 1129,6 km.… ano to jsme přesně ujeli. Zahrada bude potřeba posekat, vítá nás úroda rajčat a okurek. A budou i papriky, hodně paprik.

Zvládli jsme to! Ta neuvěřitelně dlouhá cesta plná dobrodružství a setkání je za námi. Vzpomínky jsou bohaté, zážitky zrovna tak. Z původního plánu jsme vynechali pár lokalit, což vůbec nevadí, tak třeba příště. Bylo to náročné, ale krásné, hodně vyčerpávající, ale parádní, jak pro Pavlínku a mě, tak i pro Anežku a Máju. Děkujeme všem, co nás zachránili, všem, co nám pomohli. Všem svatým, co nás doprovázeli. Jsme doma a Čeká nás další dobrodružství…rekonstrukce koupelny, to je už ale jiný příběh…

Odemykám, vůně domova…“počkat, něco tu nehraje…něco tady…nevoní…a dopr**“

Pokračování příště?