hustej sen

Dneska se mi zdál obzvlášť hustej sen…pamatuji si ho…zde jest:

„Dej jí sem !! dej nám to co chceme…“ Křičela banda debilů…jejich tváře mi byly známé byli to spolužáci mé Pavlínky. Byl přesně den před vysvědčením. Obloha byla plná mraků a hlasitě hřmělo. Do ulice svítilo ostré slunce skrz mraky a vzduch byl dusný. Za mými zády byla Pavlínka a rychle dýchala, cítil jsem to. A přede mnou pět kluků z její třídy.

Srdce mi pulzovalo a měl jsem naběhlé žíly na rukou, byl jsem ve střehu. Byl jsem ochotný obětovat cokoliv abych ochránil a zachránil Pavlínku.

Ta banda idiotů přede mnou měla několik hodně zlých cílů. Nevím, jak ale všecko jsem věděl, takže vám to povím taky. Zaprvé chtěli mě zmlátit a zmrzačit. Zadruhé chtěli Pavlínku taky zmlátit. Zatřetí všecko tohle bylo proto protože díky svému chování dostali trojky z chování a na jejich budoucích středních školách je zpětně nepřijali a byli předčasně vyloučeni. Pavlínce chtěli ublížit, protože na ně „práskla“ řediteli že ví o tom že choděj hulit.
Myslím, že nemusím jmenovat osoby ve snu. Stáli naproti mně a byli připravení zabíjet. Měli vyhrnuté rukávy a připravovali se na útok a vrčeli jak smečka vlků.

Byl jsem z nich nervózní, protože byli jednoznačně silnější než já. A otočit se a dát se na útěk by nemělo cenu. Jeden z nich stojící na kraji si odplivl a podrbal se ve svých špinavě blonďatých vlasech. Poté se rozběhl ke mně a než jsem se stačil vzpamatovat, držel mě pod krkem. Pavlínka vykřikla leknutím. Ostatní se mi ďábelsky smáli. Obloha se ztemnila. Cítil jsem tep v jeho ruce na mém krku. Sbíral jsem v sobě maximum síly. To že nechytl pod krkem byla chyba. Chybný útok. Než se stačil nadát on, dostal kopanec. Zařval bolestí a pustil můj krk. Ulicí se rozlehl jeho výkřik a z oken se začaly vyklánět lidé.

Najednou se všecko změnilo, projel mnou mrazivý pocit. Náhle jsem byl v kroužkovém brnění a uvědomil jsem si to jen já. Nikdo z ostatních to ani neviděl. To brnění bylo neviditelné. Další z nich se proti mně rozběhl. Byl vyšší než já a měl delší černé vlasy které mu asi překáželi, protože vyskočil a chtěl mě kopnout do hlavy a minul asi o pět centimetrů. Já neváhal a chytl jsem ho za svištící nohu a změnil jsem mu dráhu letu, takže docela krutě přistál obličejem na chodník. Byl slyšet zvuk nějakého křupnutí to se asi zlomil chudákovi zoubek…fuj.

Když tohle další dva z nich uviděli rozběhli se naráz proti mně a jakože mě chtěli asi umlátit pěstmi… ale jak jsem měl to brnění, tak si hodně rozmlátili ruce. Necítil jsem žádnou bolest. Jen tupé nárazy útočníků. Pavlínka stála opodál s otevřenou pusou. Na zemi leželi ti dva sražení. Nebe bylo čím dál temnější. Najednou se z nebe snesl obrovský blesk a zasáhl mě a moje brnění zmizelo. A ucítil jsem šílenou bolest po celém těle. Konec výhod. Musím bojovat, musím bojovat za sebe a za moji slečnu. Tahle myšlenka mi probleskla hlavou a naštval jsem se na ty dva co do mě mlátili a začal jsem sekat pěstmi taky kolem sebe. Modřin na mém obličeji přibývalo. Lidé z oken křičeli na ty dva a povzbuzovali je aby mě zničili ještě víc. Přestával jsem vnímat. Bylo mi mdlo. Ten poslední z nich se asi rozhodl že když mám plné ruce práce, nemůžu ochraňovat Pavlínku. A tak mě zezadu oběhl a chtěl jí chytnout za vlasy. Cítil jsem, že už ztrácím poslední síly, ale jak jsem ho uviděl, jak jsem viděl že se k ní blíží, vytrhl jsem se ze spáru těch dvou a bleskurychle jsem stál u Pavlínky. Chytl jsem jí do náruče a odrazil se od země a letěli jsme vzhůru…byli jsme v bezpečí. Pamatuju si pocit náhlého klidu a svěžesti…a větru který chladil….

…najednou jsem se probudil…celej zpocenej a Pavlínka mě hladila po vlasech a držela za ruku a uklidňovala mě…. Najednou jsem se probudil úplně. Prostěradlo zkopaný. Polštář na zemi…a rychle jsem dejchal…rozhlídl jsem se a… byl to pokoj intru…uff…celý děj snu trval minimálně půl hodiny.