Sedím v rychlíku směr Praha Masarykovo nádraží, je to nuda jsem tu sám. Krajina venku ubíhá a slunce skrz okno začíná pálit do tváře. V srdci a v mysli a přede mnou na tapetě notebooku mám svou nejdražší. Další krátký víkend je za Námi. Kolik takových víkendů bude, než skončí škola a začnou prázdniny?…mohl bych se podívat do kalendáře a spočítat to, ale nechce se mi. Otevřel jsem okno a přetáhl přes něj síťku. Teď mi vlasy pročesává studený větřík. Jsou slyšet typické zvuky vlaku „tadam tadam ..tadam tadam“. Západní Čechy jsou už daleko za mnou. Krajina se mění a měst přibývá. Za 40minut budu v Praze, kde přestoupím na další vlak a pojedu dál. Kéž by tu byla Pavlínka se mnou. Bez Ní se cítím osaměle a je mi smutno. Čeká mě zase 10 dní dlouhých jako 100 let. A potom budeme zase spolu.
Zejtra píšeme ze ZSV, neměl bych to pokazit, chtěl bych na vysvědčení aspoň čtyřku.
Vagon ve kterém sedím se jmenuje EVITA skoro vždycky když jedu do školy sedím na stejném místě, sedadla jsou tvrdá a nedá se tu spát. Sluníčko si hraje se stíny. A kola rachtají.
Asi si přečtu něco hodící se do školy. A potom otevřu knížku POZNEJ SVÉHO PONÍKA. Kterou už mám skoro dočtenou, a pokud jí dočtu otevřu TWILIGHT KOMIX.
Ne měl bych spíš pracovat na svých knížkách, jenže ty souvisí s mým minulým životem v minulých letech. A vůbec nemám náladu se snima zabejvat, už si i říkám že nikdy je nedopíšu. Všechny ty příběhy jsou sice dobrodružné ale pochmurné. A tím si kazit náladu nechci a nebudu. Kašlu na to. Složku Korin Damicsos zavírám a nechci jí ani vidět. Nechal jsem ho v posledním díle přežít ale poslal jsem ho tam od kud se už nevrátí. Jeho příběh skončil na konci léta 2010. Vše co bylo už není a to je dobře! Život se mi změnil a je to krása. Cítím že teprve od podzimu stejně jako má Milovaná Pavlínka, jsem začal žít. Je to krásný je to úžasný. Přeju všem aby byli šťastný jako Pavlínka a Já.
Za 10 dní budu sedět na hřbetě koníkovi jménem Olda, nebojím se, nebojím. Hrozně moc se těším. Pojedem se s Pavlínkou projet (pokud to zvládnu) híí J, ale já vím že to zvládnu.
Zvládnu to ?
Tenhle víkend byl krásný, proč to utíká všechno rychle a škola potom pomalu (?) ach jo.
Znáte ten pocit, blaha ? znáte to, když se musíte s někým rozloučit a víte že se uvidíte až za deset dní ?, Včera jsem stál na mrazu a sledoval jak auto které Pavlínku odváží domů, mizí v dálce. Nestydím se za to, že mě vždycky dožene tahle chvíle k slzám, jsou to slzy lásky a štěstí, stesku a radosti. Večer jsem vylezl na palandu a lehl jsem si unaven pod peřinu. Je hrozně těžký usínat sám. Usnul jsem při prohlížení fotek, toho dne vzniklých. V noci jsem se budil a hledal jsem Pavlínku. Nebyla vedle mě, nebyla ani ke mně přitulená. Spinkala doma na své posteli pod svou peřinkou a cítila se stejně sama jako já.
Jak tak píšu blíží se rychlík k Praze.
Z reproduktoru na stropě se ozývá „příští stanice Kladno“.
Vypínám notebook a jdu si sníst svačinu a číst.
Buďte první! Přidejte komentář