zadání: vypravování o tom, jak jsem udělal něco, co mě následně mrzelo.
Večer jsem zlobil maminku a nechtěl jsem spát. Chtěl jsem si hrát s legem. Nakonec jsem pozdě v noci usnul. Následující den jsem se probudil úplně ospalý.
Bylo pošmourné únorové ráno, cesta do školy byla přede mnou. Stál jsem na autobusové zastávce. Když tu najednou se za velkým dubem objevil člověk menšího vzrůstu. Měl na sobě klobouk a zelené sáčko. Přicupital ke mně. A řekl mi abych šel s ním, že nemusím do školy. Říkal to velice přesvědčivě. A já, protože jsem byl ještě malý kluk a neměl jsem rozum, tak jsem si prostě řekl, že s ním půjdu. A šel jsem. Šli jsme za kostelní zeď, kde se nacházely malé ozdobené dveře, kterých jsem si dříve nevšimnul. Možná proto, protože tam dříve ani nebyly.
Ten malý člověk vyndal z kapsy klíč a odemknul. Vevnitř bylo světlo. Pokynul mi ať ho následuji. Nejdřív jsme šli svažující se chodbou rovně. Po nějakém čase bylo kolem spousty dveří, vpravo i vlevo. Bylo tam krásně teploučko, ne jako venku. Chtěl jsem se zeptat kam jdeme, ale nešlo to. Ústa se nedala ovládat. Tak jsem dál mlčky šel se zatajeným dechem.
Blížili jsme se k místu kde se chodba stáčela doleva. Zabočili jsme tedy, a došli jsme k velkým dveřím, za kterými něco hlasitě hučelo. Nějaký motor, či co.
Dveře se otevřely a zlověstně to zasyčelo. Ale nešli jsme dovnitř, jen jsme tam koukali. Najednou se vše začalo vzdalovat. Vše jsem viděl z ptačí perspektivy.
Zamrkal jsem a viděl jsem autobus mizející v zatáčce. „Do háje!“ došlo mi to. Jak jsem seděl v zastávce, tak jsem usnul. To syčení ve snu bylo syčení pístu dveří autobusu. Ten hluk, to byl motor. „Ach jo, neměl jsem ponocovat, měl jsem jít spát včas“. Říkal jsem si, když jsem sklesle šel domů, a vůbec jsem nevěděl, jak to mamce vysvětlím.
Buďte první! Přidejte komentář