Občas se mi zdají živé sny, vypadají jako film, mají barvu, různé záběry a pohledy kamery, a skoro vždy jsou tyhle sny krásné, a dají se zapsat…dnes se mi jeden takový zdál. Tady jest.
Bylo pozdě odpoledne, venku byl teplý vzduch a sluníčko právě zapadalo za krásné stromy v lese, v okně seděla dívka a vyhlížela z okna na přicházející cestu. Na někoho asi čekala nebo spíš doufala, že někdo přijde. Měla na sobě šaty a na hlavě ve vlasech věnec z kopretin.
Jemný vítr si hrál s jejími vlasy. A dívka si broukala písničku. Najednou se ozval zdálky dusot kopyt a zařehtání koně. Dívka zbystřila, a zaostřila pohled k místu kde se cesta ztrácela za roh cípu lesa. A za několik vteřin se právě tam objevil jezdec na koni. Dívce radostí skočily slzy do očí. Měla takovou radost, že málem vypadla z okna. Slezla z rámu okna a letěla bytem a domem. Míjela svou maminku div jí neporazila. A zakopla o tatínka, který opravoval světlo v kuchyni. Stačila při tom letu zavýsknout „Už je tady“. Vyletěla ven před dům a běžela tryskem po cestě naproti jezdci. Držela si šaty, aby nezakopla a vlásky jí vláli a ofina tou rychlostí zmizela.
Jezdec se k ní blížil a hned jak jí uviděl zpomalil koně. Za pár vteřin byl u ní, seskočil z koně a dívka se mu vrhla do náručí. Voněla květinami. A její krásné jemné tvářičky se červenaly.
Ten jezdec to byl jeden chlapec. Byl to její kluk. Byl to její princ.
Držel jí pevně a měkce v obětí a z jeho modrozelených očí mu tekly slzy radostí a dojetím.
Dívka na tom byla zrovínka stejně jako on. Tiskla se k němu a cítila jeho srdce jak divoce a bláznivě rychle bije přes hrudník. Měla takovou radost. Nasávala jeho vůni. On jí hladil po krásných dlouhých hnědých vlasech. Potom se od sebere mírně „odlepili“ a dlouze a krásně se líbali. Měli oba neskutečnou radost. Skončila škola, začaly prázdniny.
Stáli tam asi 20 minut. A koník začínal být znuzený a nervózní. A tak chlapec chytil dívku za pravou ruku a levou rukou vedl koně. A šli po prašné cestě směrem k domu.
„Pavlínko, a jak si se měla?“ zeptal se chlapec dívky. A ona odpověděla. „Michálku, měla jsem se hrozně…ale teď už se mám krásně, jsem s tebou“. On se usmál. A pohladil jí po tváři.
Když došli k domu zavedl Michálek koníčka do stáje a odstrojil ho a dal mu seno a Pavlínka přinesla čistou vodu. Potom šli dovnitř kde čekalo u dlouhého stolu mnoho lidí. Někteří byli známí někteří byli absolutně neznámí. Na stole byl obrovský dort plný jahod. Voněl až se zatajoval dech. Pavlínka a Michálek si sedli vedle sebe na konci stolu. A hodování začalo.
Nejspíš to byli něčí narozeniny. To se tam neřešilo všichni se cpali dortem a štěbetili. A pochvíli se Michálek s Pavlínkou vytratili a šli do pokojíku v podkroví. Leželi vedle sebe a vyprávěli si, jak ubíhal čas, když se neviděli. A Michálek vyprávěl, jaká byla cesta.
Najednou byla venku tma a na obloze svítily veliké žluté hvězdy a srpek měsíce.
Pavlínka i Michálek usnuli a těšili se na první prázdninový den…
Pak jsem se probudil…sám na školní posteli, na intru, koukám na mobil a jejky asi jsem zaspal…juj…
Buďte první! Přidejte komentář