Líčení
Moře, to krásné hluboké, divoké a nespoutané. Příboj vln, které putují z dálky, hlasitě šumí. Vlny se tříští o skaliska, vlastního slova není slyšet. Stmívá se. Je mi smutně, když vím, že hluboko pod vodou je má loď. Slaný vzduch, a studený vítr mě nepravidelnými poryvy ovívá.
Každá z vln má svou vlastní ofinu. O kus dál je malá písečná pláž. Tam se zvlněné moře uklidňuje o pozvolný břeh. Voda zde není tak inkoustově tmavá. Je světlá má barvu bazénového dna. Je bledě modrá, jako nebe po ránu. Nohy se mi boří do tmavě béžového písku. Cítím chlad, jako kdybych šel po sněhu. Náhlá vlna, vysoká jako dům mě opláchla celého. V očích mám tisíce slaných jehel. Jsem jako kus namočeného hadru.
U dalšího skaliska, které se podobá staré věži, nacházím suché místo. Ulehám, upadám, pokládám se k zemi. Není tu živáčka, a přesto je tu hluk jako kdybych byl uprostřed rušné ulice. Třesu se zimou. Měsíc se třpytí na hladině, která je jako milion rozbitých zrcadel. Usínám. Umírám? Vítr mě fackuje do obličeje. Snad mě zítra slunce pohladí po tváři svými hladkými dlaněmi.
Buďte první! Přidejte komentář