Ach jo, to docela nevím… v realitě takové místo nemám, ale ve snu ano. Často se mi o tom místě zdá, je to zahrada za velkou zdí. Dá se tam dostat jednoduše, stačí stisknout tlačítko u brány. Vždy se tam přiblížím váhavým krokem a nahlédnu dovnitř. To, co vidím je naprosto fascinující, strhující a dokonalé. Vím, že kdybych tam vešel, vše bude jinak, vše v mém prostém životě bude najednou zářit, a oplývat bohatstvím. Vím, že kdybych tam šel, tak mě budou všichni chválit. Lidi by mi už nenadávali a neponižovali mou osobnost. Je to úžasná představa. Ale děsí mě to. Kdybych tam vešel, nebyla by cesta zpět. Co když bych o něco přišel? Co kdybych tím někoho ztratil?
Je mi z toho místa tak nějak divně a vím že tam nesmím, ale na druhou stranu vím že tam mohu. Dlouho tam sedávám a přemýšlím, zda jít nebo nejít dál.
Je mi tam těžko. Cítím se tam vlastně docela úzce. Cítím, že to místo ovlivňuje, nebo se snaží ovlivňovat mé myšlenky. Jsem natolik silný že odolávám, ale jen tak, tak. Kolem denně prochází mnoho lidí, a všichni se ani nezamyslí, neotočí se zpět. Vkročí tam, a už nikdy se nevracejí. Jdou tam s takovou lehkostí, a bez myšlenek. Mají prázdné oči, prázdné obličeje. Zajímalo by mě, proč tam jdou? Ani jeden člověk mizící v bráně si mě nevšimne…blíží se večer, a já jako vždy, se nakonec zvednu ze země, a jdu zpátky domů. Domů do mého krásného domečku, kde na mě už čeká má milovaná.
Nemáme se nejlépe, ale nemáme důvod k tomu, se mít nějak lépe. Nenechám se přece stáhnout do něčeho lákavého, ale děsivého.
Buďte první! Přidejte komentář