(vypravování o pobytu Cimrmana v našem městě, nebo obci, nebo kdekoli jinde)
Když mi bylo pět let, stala se prapodivná věc. Do naši obce vjelo starobyle vypadající auto. Zatavilo před místní hospodou a z něj se vysoukal muž v béžovém kabátě. Měl černý knír a vypadal docela unaveně. Posadil se ven na plastovou židli k vratkému stolku. Objednal si velké pivo, a vyhříval si svou tvář na sluníčku. Seděl jsem na trávníku pod kostelní zdí, sbíral fialky a pozoroval jsem ho. Hodiny na věži pomalu odbíjely, bylo pravé poledne.
Najednou se ten člověk zvedl a pěti kroky stál u svého vozu a něco hledal. Poté vytáhl z kapsy nějaké klíče a otevřel zavazadlový prostor vzadu. Vyndal něco co mě velice zajímalo. Bylo to takové složité, plno kovových koleček a tyček které se zlatě blyštěli, jak na ně dopadalo sluneční světlo. Ujistil se jestli je stoleček stabilní a položil tu zajímavou věc na něj. Podíval se černýma očima skrz veliké obočí na mě, a pokynul mi abych přišel. Byl jsem z toho mimo, ale zvedl jsem se a kytičku fialek jsem upustil na zem. Došel jsem k němu. A on promluvil lámanou češtinou. „Podívej co jsem ti přivezl“.
Mě ? jak to, že mě ? vrtalo mi hlavou. Stoupl jsem si na špičky abych na to lépe viděl. Byl to nějaký mechanismus a celý pomaličku pracoval. Kolečka se pomaličku točila. Všecko se pohybovalo tak hladce, ale i tak vypadalo že ten stroj je hodně let starý. Vypadalo to jako nějaký hodinový stroj, byl velký asi jako krabice od bot. Uprostřed všech těch zajímavých převodů, pružinek a koleček byl budík. Tedy ručičky a nějaká šíleně složitá čísla.
„To je pro mě“? Zeptal jsem se roztřeseným dětským hláskem. Miloval jsem hodinové stroje. „Ano, to je pro tebe“. Řekl ten muž. „je to neobyčejně důležitý hodinový stroj, neměří však hodiny, nýbrž čas a roky naše rozhodnutí“ Dodal. Nechápal jsem ale přikývl jsem. Po straně byl malinký čudlík. Takový jako jsou klávesy na starém psacím stroji.
Bylo na něm písmenko S. „Tímhle tlačítkem zastavíš čas, než budeš chtít udělat něco důležitého“. Řekl a probodnul mě pohledem. Potom zavolal na hostinského a chvatně mu zaplatil. Vysypal si drobné na volno do kapsy, podíval se na mě a položil mi ruku na rameno. „Užívej to šetrně příteli, ne nadarmo“ řekl. Rychlým krokem byl u vozu. Nestihl jsem mu nic říct. Ani hloupé děkuji. Byl jsem doslova vykulený. Když frčel pryč viděl jsem že mě pozoruje zpětným zrcátkem. Už nikdy potom jsem ho neviděl. Jen v novinách potom psali že se objevil nějaký Cimrman a že u sebe má prý stroj času.
Buďte první! Přidejte komentář