Čtvrtletní slohová práce
(líčení)
Jdu domů, jsem už docela unaven po dnešní dlouhé práci na poli.
Je pozdní odpoledne. Nad vesnicí se stahují mraky, na stromech ještě zpívají a povídají si ptáci. Polní cesta po které jdu je strakatá, protože nedávno pršelo a květiny vylézají skrze uschlé bahno na povrch. Když se zadívám na kouř stoupající z komínů chalup, přemýšlím jak dlouho tu ještě budu, jak dlouho mě bude ještě půda kterou obdělávám potřebovat. To jsou chmurné otázky jako kdyby mi už bylo sto let.
Čas ubíhá dál, a já každý den vidím před očima stejný obraz, jen to nebe se mění, někdy je modré jako pomněnky, někdy zarudlé jako líčka mých tváří, a někdy zamračené jako před nějakou bouří. Jako právě dnes.
Po levé ruce míjím stráň plnou divizen, a trnkových keříků. Po pravici je výběh pro domácí zvěřinu pana Waterhöfa. V uličce si hrají děti na schovávanou a křičí přitom jako sojky. Zdálky je slyšet nějaký pláč.
Zastavím se a ohlédnu se za sebe, a spatřím to co sice vídám pořád, ale vždy mě to potěší.
Vidím zástup podobně otrhaně oblečených rolníků jak táhnou domů,
stejně jako já, jejich tváře jsou špinavé a unavené,
ale všichni mají radost v očích.
Všichni se těší domů, na teplou pec a ženu s dětmi, na teplou hrachovou polévku s chlebem. Každý z nás žije stejný život, jenom si to neuvědomujeme protože jsme každý jiný. Ale spojuje nás to co zůstává za námi.
Za všemi rolníky, i za mnou je krásný západ slunce, který dělá všem rudě zbarvenou svatozář kolem hlavy. Otočím se zpět a pokračuji pomalou a vytrvalou chůzí v před, míjím strom který se chvěje ve večerním teplém větříku. Přes cestu přebíhá kočka, nelekl jsem se protože vím že není černá je mourovatá a jmenuje se Lini. Znám tady každý kousek země narodil jsem se tu, vyrostl a dospěl. Oženil se a získal lepší dům. Ve staré stodole co je přede mou jsem se jednou schoval před bouří a pak jsem se bál jít domů.
na obzoru v dáli vidím les ponášející se do tmy,
les který je plný medvědů a vlků.
Najednou slyším blížící se veselý křik z rohu ulice. „tatí“ , „tatí“ volá dětský hlásek. A už běží ke mně , nevadí jí že jsem umazaný, objímá mě a mrká na mě svýma korálkovýma očima, které říkají mnoho věcí. Například : „tak co dneska?“ , „budeš mi dneska říkat pohádku na dobrou noc?“
A já se jen usmívám. Protože mám co jsem chtěl. Šťastný život….
Buďte první! Přidejte komentář