SLUŠÍ TI TO

SLUŠÍ TI TO
krátký vymyšlený příběh

Byl jednou takový obyčejný tatínek a obyčejná maminka. Tedy vlastně byli to jen dva lidé. Děti ještě neměli. Vlastně ani je mít nemohli. Možná to bude znít divně ale tihle dva lidé žili na ulici, na prach obyčejné ulici. Jejich oblečení bylo děravé a hodně špinavé. Bylo jim určitě zima, protože právě skončil podzim. Jednou když jsem kolem nich šel do školy daroval jsem jim staré svetry co jsem doma našel. Měli z nich opravdu velkou radost. Paní se na mě dívala a obličej měla plný slz. Děkovala mi a říkala že jsem hodný. Usmál jsem se na ně oba a šel jsem dál svou cestou. Přemýšlel jsem jestli by neměli někde pracovat. A pořád jsem nevěděl kde a jak. Až jsem na to přišel. Tihle dva by se hodili jako uklizeči chodníků v našem maloměstě. A tak jsem jim tu práci zařídil. Dostávali za hodinu práce třicet pět korun. Není to moc ale pro lidi co peníze vůbec nemají to je pěkná suma. Nebyli to žádní flákači. Byli pořádně pracovití, už za tři dny naše městečko vypadalo krásněji, nikde se neváleli odpadky, nikde nebyl žádný nepořádek. Bylo tam krásně zameteno. Každý den ti dva uklízeli o sto šest. Vánoce se blížily a oni stále nenavštívili žádný obchod. Šetřili si peníze, asi na dárky.

O vánocích na štědrý den jsem je pozval k nám domů. Každý z nich si přinesl nějakou igelitku. Hřáli si ruce u krbu a nasávali vůni vánočního cukroví. Měli velikou radost že jsou v teple. Venku mrzlo až praštělo. Přišla chvíle dárků a rozsvícení stromečku. V jejich očích plných radosti se odráželi světla svíček a prskavek.

Oba si navzájem posvátně vyměnili igelitové tašky a podívali se co v nich najdou. Pán se na paní podíval a červenal se. Paní vytáhla z tašky krásnou péřovou teplou bundu a šaty. A Pán zas vytáhl z bundy foukací harmoniku a velikou huňatou čepici s bambulí. Oba byli ze svých dárků nadšení. Takhle to dělali každý rok. Oblíkli se do nových hadrů a za zvuku harmoniky vesele křepčili kolem stolu. Měli radost. Pak se oba zastavili a podívali se na sebe. Pán se podíval na svou ženu a řekl jí: „SLUŠÍ TI TO“ a ona se rozbrečela štěstím. Jejich oblečení nebylo nijak vkusné, ale hřálo je. Někdy stačí jen málo k potěšení srdce.

Na starých molitanech v závětří našeho dřevníku, plného voňavého smolnatého dřeva jsem jim udělal spaní. Nechtěli se umýt. Chtěli jen tak ležet a poslouchat meluzínu za okny.

Zamyslel jsem se nad tím, že někdy chci hrozně moc věcí, a pak si jich třeba nevážím. Nebo jsem byl jednou zklamán že jsem nic moc k Vánocům nedostal. Ale když jsem se podíval na tyhle dva lidičky, byl jsem dojat. Měli asi po dlouhé době opravdu krásné vánoce.

Tenhle příběh mě napadl cestou do školy, potkal jsem na ulici bezdomovecký pár. Drželi se za ruce a byli viditelně šťastní i když se měli určitě špatně.